Podobenství o rozsévači zlého semene

Kázání  z neděle 10.2.2019, Mt 13, 24-30: 24 Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. 25 Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. 26 Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. 27 Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ 28 On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ 29 On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. 30 Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Milí bratři a sestry, mnohem populárnější, než podobenství o rozsévači zlého semene, je podobenství o rozsévači dobrého semene, které předchází tomu dnešnímu. Je zvláštní, že zatím, co rozsévač dobrého semene je málo úspěšný – ze čtyř pokusů vyšel pouze jeden, rozsévač zlého semene je mnohem úspěšnější, protože rozséval jenom do dobré, úrodné půdy. Jsou tedy dva rozsévači a dva druhy semene, ale jenom jedna půda a tou půdou je lidské srdce. Je zajímavé, že jméno Adam se pojí také s hebrejským „adamá“, překládané jako půda či země, takže tou úrodnou půdou je naše vlastní srdce. Věříme tomu, že Bůh do našich srdcí zasel Slovo života, které má přinášet mnohonásobný užitek. My jsme to dobré semeno přijali, ono dokonce vzklíčilo a roste, ale potom se stane něco zvláštního: „Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.“ (Mt 13, 25) Pán Ježíš říká svým učedníkům: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Lukáš 22, 46) Nebo na jiném místě: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Mt 26, 41) Výzva k bdělosti je dnes stále více aktuální!!! Člověk může usnout z únavy, což je pochopitelné. Horší je, když usne na vavřínech! Jakmile začneme být spokojeni sami se sebou, jakmile přestaneme mít potřebu usilovat o posvěcenější život, je s námi zle!!! Právě tehdy přichází nepřítel a zatím co mi spíme, on nezahálí. Do našeho srdce naseje onen koukol, kterým nás tak zaplevelí, že místo úhledného lánu pšenice tam vznikne džungle chaosu a nepokoje. Mezi ten nejosvědčenější plevel patří: Zloba, závist, zášť, pomluvy, intriky, zvrácené touhy, pokušení všeho druhu a samozřejmě nechuť k modlitbě a Božímu slovu. Ne nadarmo se říká, že Bible nás vzdaluje od hříchu, ale hřích nás vzdaluje od Bible. Uvědomme si, že i my jsme rozsévači a rozséváme to, co máme v našich srdcích. „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“ (Lk 6, 45) To byl pohled do vlastního srdce. Ten druhý pohled je do společenství církve. I nám hrozí takový ten „zbožným“ nešvar, kterým je hledat chybu u druhých a dělat s nimi pořádek. Podobně jako ti sluhové:„ ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ 29 On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. 30 Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ Pán Ježíš nás varuje: „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (Lk 6, 37) Anebo: „Hospodin však Samuelovi řekl: „Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ (1 Samuelova 16,7) Nesoudit druhé neznamená, že máme být k nim lhostejní: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“  (Židům 10, 25). Napomínat však máme s láskou a trpělivostí, protože kritika bez lásky, je jako nůž bez chleba. Stejným nožem, kterým můžeme ukrojit chleba a nasytit hladového, můžeme také zranit. „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2, 20-22) Budujme společně tento Boží chrám, pomáhejme si navzájem a křivdy pišme do písku.  Nakonec jeden čítankový příklad: Dva přátelé šli spolu po poušti. Najednou se začali hádat a jeden z nich dal druhému facku. Ten zarmoucený napsal do písku slova: „Dnes mi dal nejlepší přítel facku.“ Pokračovali, ale cestou se dostali k oáze a rozhodli se, že se v jejím jezeře občerství.Ten, který byl fackován, skoro utonul, ale jeho přítel ho vytáhl na břeh. Po tom, co se vzpamatoval, ten zachráněný napsal na kámen slova: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“ Druhý se ho zeptal: „Když jsem tě uhodil, napsal jsi to do písku, ale teď jsi to napsal na kámen. Proč?“ Odpověděl mu: „Když jsme zranění, musíme to napsat do písku, ale větry vymažou vzpomínku naší bolesti. Když nám někdo učiní dobro, musíme to vyrýt na kámen, aby vzpomínka tohoto skutku mohla setrvat nesmazatelně.“ Bratři a sestry, neděláme to obráceně? Nepíšeme to dobro, které nám někdo projevil do písku zapomnění a  křivdy do kamene? A potom o ten kámen pořád zakopáváme a bolest zklamání pořád jitříme. Jestliže chceme budovat vztahy, musíme se naučit psát strasti do písku a radosti vyrýt na kámen. Ježíš psal také na zem, když dal té ženě, která podle zákona měla zemřít, druhou šanci. Je důležité, abychom se ve svém životě drželi tohoto pravidla a potom se začnou dít zázraky. Zázraky především v nás a potom i kolem nás. Amen.