Historie

Historie luteránů v Brně
Učení Martina Luthera našlo odezvu v 16. století i v Brně, především mezi německým obyvatelstvem. R. 1565 působí v kostele u sv. Jakuba bývalý převor dominikánského kláštera u sv. Michala, kněz Jan Czaysler, který přestoupil k luterství a oženil se; dochází ke sporům o vydání Czayslera k trestnímu řízení mezi římskokatolickou církevní vrchností podporovanou císařem a brněnskými radními, kteří jsou na straně kazatele. Za povšimnutí stojí, že římští představitelé požadují vydání "heretika" do Olomouce, neboť Brno považují z hlediska loayality k papežské církvi za nespolehlivé. Když byl r. 1572 u Jakuba dosazen jako kazatel jezuita Alexander Heller, evangelické obyvatelstvo Brna se vzbouřilo a vedle protestních nót adresovaných magistrátu vyzývalo k bojkotu jezuitových kázání.
Luterské učení se v Brně zřejmě úspěšně šířilo, neboť jen v roce 1602 vydal císař Rudolf II. několik mandátů proti brněnským "heretikům". Evangelické bohoslužby se konají také v soukromých domech, např. o Vánocích r. 1610 u rytíře Ondřeje ml. z Puchheimu; brněnští luteráni konají sbírky na vydržování evangelického kněze, kantora a varhaníka, což vyvolává nevoli olomouckého biskupa (později bezohledného pobělohorského rekatolizátora), knížete Františka kardinála von Dietrichstein. R. 1613 je několik brněnských luteránů na popud císaře Matyáše uvězněno, což vyvolává protest tehdejšího moravského zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína. Během stavovského povstání (ke kterému se Morava připojila r. 1619) luteráni kontrolují kostel sv. Jakuba a ovládají ještě několik dalších kostelů.
Po porážce na Bílé hoře brněnským luteránům začínají zlé časy. 8. února 1621 je kostel sv. Jakuba znovu odevzdán katolíkům, následujícího roku jsou všichni nekatoličtí duchovní vypovězeni ze země. Vystrašená městská rada slibuje loayalitu císaři. Tu prokazuje již 1.-8. 9. 1643 při prvním švédském obléhání Brna a pak zejména při druhé kampani Švédů 3. 5. - 23. 8. 1645. Neúspěch Švédů jistě zabránil materiálním škodám při možném drancování města a obhájení moravské metropole (která švédským vojskům stála v cestě na Vídeň) je dodnes s hrdostí oslavováno jako "Den Brna". Odvrácenou stránkou události je fakt, že zastavení švédského postupu a záhy brzké uklončení Třicetileté války zpečetilo jeden a půl stoletínáboženského útlaku Habsburků - Švédové byli luteráni a v jejich vojsku bojovalo mnoho příslušníků české a moravské evangelické emigrace, na Moravě působící švédské kontingenty byly (v naději na obnovení svobody víry) podporovány i evangelickými Valachy na Vsetínsku.
Nová kapitola evangelického Brna se začíná psát až po Tolerančním patentu vydaném r. 1781, který znovu povolil (i když pouze omezenou formou) "nekatolická" náboženství. První evangelíci se v Brně objevují již o 8 let dříve - šlo převážně o Němce a Holanďany, kteří v Brně pomáhali s rozvojem textilního průmyslu. Továrník Jan Leopold Köffiller se také (ač sám katolík) u císaře zasadil o vznik samostatného evangelického sboru 18. 7. 1782.
Evangelíci se nejprve scházeli v prostorách Köffillerovy továrny, ale již v následujícím roce získávají budovu bývalé stavovské jízdárny, kterou (v duchu tolerančních omezení) adaptovali na Bethaus (modlitebnu). Fara vznikla z hlídačova domku. R. 1794 je zřízena také evangelická škola, která si záhy získává vysokou úroveň. Prvním brněnským evangelickým farářem (1782-1803) byl ustanoven "textilácký pastor" Viktor Heinrich Riecke (1759-1830) ze Stuttgartu. Riecke byl liberál a svobodný zednář a sbor vedl v duchu dobových osvícenských zásad - z bohoslužeb odstranil kříž a svátost Večeře Páně vysluhoval jen zřídka, šetřil dokonce i modlitbou Otče náš. Byl však také znám jako velký filantrop a mimořádný vzdělanec. Členy sboru byli převážně brněnští Němci, ale docházeli do něj i čeští evangelíci z Velké Bíteše, Jestřábí, Ivančic a jiných míst brněnského okolí.
Po vydání tzv. Protestantského patentu r. 1861 padla poslední toleranční omezení a evangelické církve byly formálně zrovnoprávněny s římskokatolickou. Brněnští luteráni se odhodlávají ke stavbě vlastního kostela. Ten byl postaven v letech 1863-1867 na Husově třídě a vysvěcen jako Christuskirche (Kristův kostel), v té době byl největším evangelickým kostelem v katolických zemích v Evropě (dnes je znám jako Červený kostel).
Farářem sboru se v té době (r. 1858) stává rozhodný luterán dr. Gustav Trautenberger(1836-1902). Za jeho éry se ve sboru objevují spory mezi německými (kteří se identifikují s luterstvím) a českými členy (ti jsou pod vlivem kalvínského sboru v Nosislavi a požadují pro sebe ustavení reformovaného vikáře). R. 1870 je ve sboru poměr sil 1055 luteránů na 59 kalvinistů. R. 1882 čeští reformovaní zakládají vlastní sbor a r. 1895 si stavějí Betlémský kostel na Pellicově ulici.
Po vzniku samostatného státu r. 1918 se z českých evangelických sborů formuje Českobratrská církev evangelická (převážně reformované orientace) a z německých Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (DEK im BMS, převážně luterské orientace). R. 1929 má německý evangelický sbor v Brně 3998 duší. Farářem sboru a později brněnským superintendantem je dr. Ferdinand Schenner (1875-1940). Nástup nacismu a eskalace sudetoněmecké otázky vede k rozpolcení i mezi německými evangelíky v Brně - převážná většina z nich se nechává strhnout nadšením pro nového německého "mesiáše". Schenner, který s nacistickým režimem nesouhlasí a tajně vystavuje falešné křestní listy pro Židy, se ve sboru postupně dostává do izolace (později si při zatýkání gestapem dobrovolně vezme život) a na jeho místo se prosazuje pronacisticky orientovaný vikář Karl Sikora. Rok 1945 a odsun Němců pak znamená nejen konec Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale i na dlouhou dobu konec luteránů v Brně (až do vzniku kazatelské stanice ECAV v ČR r. 2006).